Bába v novém domově
19.9.2009
23.3.2009
Dobrý den,
posílám pár nových fotek naší Babušky. Daří se jí dobře, i když u veterináře jsme častěji, než se nám líbí. Napadlo mě, že by třeba někoho mohlo zajímat, jak to je s osvojení m staršího pejska z útulku. Myslím, že takové zvířátko by si člověk měl vzít, když si je jistý, že má dost trpělivosti přečkat, když nepůjde všechno úplně dobře.
Naše Bába je u veterináře častěji, než my u doktora. Je tam skoro pořád. Za šest měsíců byla na operaci dvakrát. Prakticky pořád bere antibiotika a jiné léky. Zjistili jí i vážnou poruchu štítné žlázy = další léky. V nejbližší době ji zřejmě čeká ještě nejméně jedná operace. Levný pejsek to teda není. Za ty peníze bychom měli štěně z nejlepšího chovu.
Ani navykání doma nebylo úplně bez problémů. Babuška se strašně bála, když jsme někam odcházeli. Strašně se třásla a několikrát se, když byla sama doma počůrala strachy. A to jsme se snažili být pryč co nejméně. Museli jsme zmobilizovat celou rodinu, včetně staré babičky, rozepsat služby a dát dohromady veškerou trpělivost. Přesto nás nikdy nenapadlo ji někam vrátit. Je to neuvěřitelně milý a hodný pes a nemůže za nic z toho, co jí v životě potkalo. Dneska, po šesti měsících, vydrží sama bez problémů až pět hodin.
Je spousta věcí, které zvládá skvěle. Oddaně polyká spousty prášků. Jezdí bez problémů autem. Má ráda všechny naše hosty, i malé děti. Zvládá spoustu povelů, přijde na přivolání, můžeme ji teda pouštět i na volno. Chodit ale pěkně na vodítku a u nohy už se asi nenaučí. Nejde jí to. Zato s námi umí chodit do hospod. Postupně se naučila radovat jako boxer ,tj. třepat celým psem, když přijdeme z práce. Pochopila, jak se žužlají uzlíky z bůvolí kosti, které do té doby snad nikdy neviděla. Dokonce nás přes své stáří zvládá doprovázet na běžky. Je krásná, když uhání vedle nás a za zadními tlapkami jí odletuje sníh. Taky si umí hrát a přes svůj vysoký věk si hraje ráda.
Nebylo to s ní úplně snadné. Asi bylo lehčí přivést si nové štěně. Ale my jsme ani na chvíli nelitovali, že jsme se rozhodli pro Bábu. Když se na ni koukám, jak si šťastně užívá toho, co jí nečekaně život nabídl, musím říct, že má můj obdiv. Kéž bych já vždycky takhle dovedla bojovat o svůj život. Kéž bych já vždycky dokázala tak rychle zapomenout, že mi někdo strašně ublížil.
Když na Bábu koukám, jak blaženě vypadá, mám takový hezký pocit. Hezký je slabé slovo. Je to krásný pocit, že jsme to obě strany dokázaly a že spolu můžeme žít tak, aby nám to přinášelo radost a pocit uspokojení.
A malá poznámka nakonec . Pejska jsme pojmenovali Bába,
protože byl starý a žádné jméno neměl. Prokázalo se to jako šílený nápad,
pojmenovat fenečku takhle. Zažili
jsme případy, kdy z toho vzešly
legrační potíže. Jeden příklad: Stará babička nám dávala přednost na cestičce
vyházené ve sněhu. Vlídně se na nás usmívala. Ale jen do chvíle, kdy jsem
popohnala svého pejska ráznými povelem: Dělej, Bábo, pohni! Pak se stará paní už neusmívala!
20.10.2008 Dobrý večer!
Bába je u nás právě měsíc. Jak se k nám dostala?
Před čtyřmi měsíci nám zemřel na kardiomyopatii náš milovaný boxer Dag. Skvělý pes a pravověrný boxer. Veselý, hravý, věčně připravený vyrazit za dobrodružstvím, divoký i poslušný, plný boxeří touhy "žít a užít". Mazel, skvělý hlídač. Ochránce ochotný za nás bojovat do posledního dechu. Rváč, pokud šlo o psy a kavalír k fenám i ženám. Moje kolegyně v práci tvrdí, že to byl převtělený prvorepublikový herec,elegán a gentleman a svůdník Oldřich Nový. Když na něj člověk koukal, jak si vykračuje , tmavě žíhaný, s bílými ponožkami a náprsenkou, skoro by tomu i věřil. S tímhle úžasným psem jsme žili devět krásných let. Pak umřel. A my si na jeho místě nedokázali představit nové štěně.
Pak jsme uviděli Babušku. A rozhodli jsme se pro ni. Dag by určitě souhlasil s tím, že chceme pomoci boxeří "dámě v nouzi". A my třeba trochu vrátíme jinému příslušníku tohohle skvělého plemene všechno, co jsme od svého boxera za leta soužití denně dostávali. .
O fence jsme skoro nic nevěděli. Neměla jméno, nevěděl se věk (snad prý osm), netušíme, která darebák byl její majitel. Řekli nám, že skoro umřela hlady, byla jen kost a kůže, ležela ve vlastních výkalech a z toho má mokvavé boláky na nohách, zuby jí chybí, jak se snažila dostat z řetězu, má šedý zákal a taky prý měla nejspíš mrtvici. Odebrala ji policie. Prý je div, že ještě žije.
Ale rovnou nám říkali, že je moc hodná.
Netvrdím, že jsme neměli strach, jak to s novou obyvatelkou našeho domova půjde. Nejvíc jsme se báli případné nečistotnosti, protože bydlíme v bytě.
Babuška se ale ukázala být moc šikovná. Rychle si u nás zvykla, je čistotná, zná dokonce i některé povely. Je to veliký mazlík. Nožičky už má odoperované, hezky se jí hojí. V narkóze jí hned udělali spoustu potřebných vyšetření, dopadlo to docela dobře. Tak snad ji čeká pár hezčích let než ty, co má za sebou.
Ať už zažila cokoli, rychle na to zapomíná. Jako správný boxík žije tady a teď. Rychle si nás ochočila.Například hned pochopila, že cesta k srdci páníčka vede přes sudy plné švestiček ze zahrádky na chalupě -
budoucí to slivovička. A tak kvas (jak je vidět na jedné z fotek) hlídá velmi oddaně, ač ji ve skutečnosti může být ukradený, protože maso to teda není.
Co já jako člověk nikdy nepochopím je její obrovská láska k lidem. Podle mě by je měla nenávidět. A ta trumpeta je miluje. Je společenská, vůbec nezatrpkla.
Kulhá na pravou zadní, stejně ale ráda běhá, aportuje, pořád nám cpe míčky a větve, abychom si s ní hráli. Je opravdu skvělá. Jen nás zatím pořád neskutečně hlídá. Asi se bojí, že se vypaříme. A tak bez ní prakticky neuděláme krok, pořád ji máme za sebou. Asi jí bude chvíli trvat, než pochopí, že my nikam nezmizíme.
Rozhodně nelitujeme, že je Babuška u nás. Je to milý, hodný pejsek. Určitě nám spolu bude fajn. Lenka
